SYMFONICKÝ ORCHESTR V MARIÁNSKÝCH LÁZNÍCH - JEHO VZNIK A VÝVOJ DO KONCE DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY
In: Minulostí Západočeského kraje. Plzeň 1996, s.59-121.)

/Shrnutí/
Mariánské Lázně spolu se svým orchestrem vyrůstaly v hudebně proslulém kraji a doba jejich společného zrodu korespondovala s obdobím nebývalého rozkvětu lázeňských kapel. Samotný vznik stálého orchestru úzce souvisel s moudrým rozhodnutím K. K. Reitenbergera, tehdejšího opata tepelského kláštera, zakladatele a majitele lázní, legalizovat mariánskolázeňské hudební produkce.

Jak dokazují lázeňské almanachy, průvodce i studie, zabývající se problematikou lázeňství, je vývoj i provoz mariánskolázeňského orchestru v mnoha ohledech srovnatelný s významnými evropskými lázeňskými hudebními tělesy. Z poměrně malé kapely, která vyhrávala několikrát denně u pramenů, vítala hosty a účinkovala na bálech, se postupně rozrostl ve středně velký orchestr. Ten již dokázal obsáhnout veškeré typicky lázeňské hudební činnosti. K promenádním koncertům postupně přibývaly další koncertní produkce, významné místo zaujaly kavárenské koncerty, z nichž se krystalizovaly koncerty symfonické. Od konce 19. století se mariánskolázeňský orchestr výrazně přikláněl k provozování symfonické hudby, závažná symfonická díla zněla v jeho podání nejen v koncertních síních, ale běžně také na kolonádách.

Provoz lázeňských orchestrů, a tedy i orchestru mariánskolázeňského, míval mnoho specifických rysů. Tyto orchestry vystupovaly během sezóny, tj. zhruba po dobu 5 měsíců, několikrát denně, pokaždé s jiným programem. Kmenový repertoár mariánskolázeňského orchestru zahrnoval ohromné množství kompozic nejrůznějších stylových období, a to jak skladby populárního charakteru, tak náročná symfonické díla. Všechny produkce řídil zpravidla jeden kapelník, který byl zároveň zodpovědný za chod orchestru. Hráči museli být, vzhledem k množství přehrané literatury i k minimálnímu prostoru na zkoušení, velmi pohotoví. O úrovni mariánskolázeňských hudebníků svědčí nejen jejich schopnost interpretovat obtížný symfonický repretoár, ale tak způsobilost vystupovat sólově. Mimo sezónu si lázeňští hudebníci zajišťovali obživu různými způsoby. Mariánskolázeňští se v prvopočátcích věnovali svým řemeslům, v dobách pozdějších vyučovali hudbě nebo si zajišťovali zimní angažmá. Celoroční chod lázeňských orchestrů býval zachováván pouze sporadicky. Mariánskolázeňskému orchestru se to podařilo několikrát, v rámci několika zimních koncertních cest a také během dvou celoročních lázeňských sezón.

Rozvoj mariánskolázeňského orchestru byl v prvé řadě podmíněn úrovní samotných Mariánských Lázní. Na jejich rozkvětu byl orchestr do roku 1857 nepřímo, od roku 1858 pak přímo závislý finančně. Svoji úlohu samozřejmě hrála mariánskolázeňská klientela. Společenské postavení i počet mariánskolázeňských návštěvníků ovlivňovaly velikost orchestru, platové i pracovní podmínky hudebníků, délku denní i sezónní služby, šíři pracovních povinností a částečně také koncertní dramaturgii. Kapelníci i hráči byli, počínaje rokem 1858, s městem pracovně vázáni termínovanými smlouvami a městu zcela podřízeni. Na činnosti orchestru se proto zcela jasně odrážel formát i zaměření mariánskolázeňských radních.

Činnost mariánskolázeňského orchestru byla již někokrát zpracovávána, a to od muzikologů až po členy nejrůznějších vlastivědných kroužků. Předchozí zpracování nejsou, pokud se starších dějin orchestru týče, příliš podrobná a zcela opomíjejí některá důležitá fakta. Zároveň se v nich objevuje nános drobnějších nepřesností, ale také zásadních, po léta tradovaných omylů.

K častým nepřesnostem patří počešťování jmen německých kapelníků /např. Václav Foigt namísto Wenzel Voigt či Vojtěch Schreyer místo Adalbert Schreyer/. Mnoho dohadů je, v souvislosti s nedostatkem pramenů, svázáno s působením neoficiálních kapel, s rozhodnutí tepelského opata vydat povolení k vytvoření stálé oficiální kapely i s přesnějším určením mariánskolázeňského působení J. Labitzkého. Určitý rozpor najdeme v nepřesném užívání výrazů "vznik" a "působení" orchestru. Mezi další omyly patří nepřesné situování původního mariánskolázeňského divadla a neznalost rozdílu mezi lázeňskou taxou a taxou hudební, z níž byl orchestr od roku 1858 placen. Zavedení odpoledních koncertů v kavárně Bellevue, které již evidentně provozoval Krüttner, bývá mylně přisuzováno až jeho nástupcům. Často se také zaměňují, eventuálně směšují dvě nařízení radnice, a to z roku 1872, týkající se nástrojového a vlastně také personálního obsazení orchestru, a druhé, vydané o šest let později, jež souviselo s provozováním promenádních koncertů na dvou místech současně, u Křížového pramene a pramene Ferdinandova. Badatelé si také často pletou původní úšovický vývěr Ferdinandova pramene s jeho novějším vývěrem v blízkosti hlavní kolonády. V životopisech kapelníků, jsou-li vůbec zmiňovány, se objevuje řada nepřesných údajů, týkajících se převzetí úřadu, jejich prvních ředitelských kroků a prvních veřejných vystoupení i jejich odchodů z Mariánských Lázní. Pokud se koncertní dramaturgie týče, bývá orchestru neprávem upíráno provozování některých děl, například symfonií A. Brucknera či skladeb Cl. Debussyho a R. Strausse. Dramaturgické počiny jednotlivých kapelníků nebývají hodnoceny příliš objektivně, kupříkladu A. Schreyer či F. Hellmesberger si zasluhují střízlivější pohled. Zásadní omyly se týkají provozu orchestru během 1. světové války. Podle některých prací neměl v roce 1915 mariánskolázeňský orchestr vůbec existovat a sezóny ostatních válečných let měly být výrazně kráceny.

Studie Symfonický orchestr v Mariánských Lázních - jeho vznik a vývoj do roku 1945 přináší dosud nejpodrobnější zpracování starších dějin tohoto hudebního tělesa. Na základě dosud opomíjených pramenů koriguje vžité omyly a nepřesnosti, stávající znalosti rozšiřuje o několik zásadních údajů. Studie dokumentuje všechny pravděpodobné verze, mapující činnost neoficiálních kapel, a přesněji ohraničuje dobu, po kterou v Mariánských Lázních působil J. Labitzky, pozdější slavný karlovarský hudební ředitel. Počínaje Th. Krüttnerem, u něhož mimo jiné zpochybňuje mýtus vřelého přátelství s R. Wagnerem, studie uvádí podrobnější životopisy všech mariánskolázeňských hudebních ředitelů i některých význačnějších mariánskolázeňských hudebníků a mapuje jejich kompoziční činnost i dramaturgické záměry a počiny. Studie si všímá způsobu financování orchestru i jeho pracovních podmínek a sleduje proměny hudebních pavilónů a koncertních sálů. Dotýká se také vztahů hráčů ke kapelníkům a dokumentuje vztah radnice k orchestru. Podrobněji se zabývá problematicky intepretovaným obdobím 1. světové války. Studie se okrajově zabývá také hudebními produkcemi v mariánskolázeňském divadle i na kůru a prokazuje činnost některých mariánskolázeňských pěveckých sborů i dosud nezmiňovaných hudebních ústavů a mariánskolázeňského hudebního spolku.

Česká muzikologie mívá často sklon, patrně z neznalosti problematiky, lázeňský hudební život posuzovat jako určitou formu zábavy a lázně samotné hodnotit jako místo, kde zněla a zní pouze umělecky málo hodnotná hudba, podbízející se nenáročnému lázeňskému publiku. Existence i činnost mariánskolázeňského symfonického orchestru naprosto jasně dokazují nesprávnost tohoto hodnocení.

Lenka Čechová

Další informace